Dobrodružný

Na poli řádí děs a hrůza. A děs a hrůza žere zrní. V ubývajícím obilí jsou vydupané chodníčky, které všechny vedou k veliké díře v zemi, ze které se ozývají strašidelné zvuky. Dozajista se tam ukrývá příšerné monstrum. Tohle není práce pro našince. Tady je třeba najmout experty. Je zapotřebí dobrodruhů.
Najal si farmář trojici mladých nadějných odvážlivců. Trpaslíka (říkejme mu Matlíkkk), ženu (říkejme jí Serpencis), a elfku (říkejme jí Jolain). Hrdinové si nakoupí jídlo, kdyby se výprava protáhla, po zuby ozbrojeni vyrazí z města, dojdou na pole, sledují pěšiny v pšenici a naleznou onu velikou díru do podzemí. Už už se chystají vejít…

U stolu sedí čtyři hráči. Jeden na každého z hrdinů a pak čtvrtý – hlas shůry, nejvyšší pravda herního světa, tvůrce a ničitel: Pán jeskyně, jinak též PJ (čti pídžej). Ten si nyní významně odkašle a svým hráčům oznámí:
PJ: „Je tam tma.“
Hráči u stolu moudře pokývnou hlavami a ve všeobecné shodě PJovi hlásí, že si teda zapálí nějakou pochodeň nebo lucernu, aby viděli, to že dá rozum.
PJ: „Kdo z vás má u sebe lucernu nebo pochodeň?“
Zašustí papíry, vzduchem proletí pár rozpačitých pohledů, a hráči jsou nuceni uznat, že při všech svých přípravách na dobrodružství úplně zapomněli sbalit svým hrdinům jakýkoli zdroj světla.

Matlíkkk: „U rezavé sekery, je tam tma, potřebujeme světlo! Kdo má rychlé nohy, zaběhněte do města a kupte lucernu!“
Jolain: „Ale to je dvouhodinová cesta!“
Přes své kňourání elfka vyběhne a ve městě koupí své družince lucernu. Doběhne zpět a dobrodruzi se chystají vejít do podzemí…

PJ: „Mno, a kdo z vás má do té lucerny olej?“
Papíry zašustí, místo rozpačitých pohledů tentokrát hráči skrývají tváře do dlaní a sténají nad svým nedostatkem prozíravosti.

Matlíkkk: „U všech závalů, nemáme olej, který v lucerně zapálit! Někdo pro něj musí do města!“
Jolain: „Já už nikam nejdu! Ať jde Serpencis!“
Serpencis: „Ale to je dvouhodinová cesta!“
Všechno naříkání marno, Serpencis běžela do města a koupila olej. Pečlivě jej nalili do lucerny. Tak, a teď se konečně dobrodruzi vydají do podzemí. Jen ještě…

PJ: „Kdo má křesadlo?“
hráč Matlíkkka: „NO JÓÓÓ, VŽDYŤ UŽ BĚŽIM! ALE JE TO DVOUHODINOVÁ CESTA!!!“

——————————————————————————————————————————-

Omlouvám se všem, kteří už ode mě (snad i opakovaně) tuhle příhodu slyšeli. Ilustruje prostě krásně téma příspěvku. Dračí doupě a jiné hry na hrdiny nejsou plné jen dobrodružných výprav, velkých činů a ještě větších příběhů (prosím za prominutí všechny, kteří nemají ponětí, jak to u hraní takové hry vypadá, dost možná se nebudou vůbec chytat. Tento příspěvek je zaměřen hlavně na čtenáře, kteří alespoň hrubou představu mají). Kolikrát dokonce skoro většinu času hraní zabírají nesmyslné řeči, vtípky a (většinou humorné) přešlapy, a to jak hráčů, tak jejich postav. Některé legrační situace vznikají úmyslně, některé jsou výsledkem náhody nebo (jak vidno výše) vlastní blbosti. Někdy si ze hry hráči odnesou hluboký příběh, zjištění vlastních (i cizích) silných a slabých stránek… a někdy je to právě smích, který jim určitý moment hry vtiskne do paměti a ještě dlouho je ve vzpomínkách hřeje.

Mno a Bludičku by strašlivácky zajímalo, jaké humory jste u hraní zažili vy. Podělte se, povídejte, přehánějte, kolonka komentářů čeká! Jsem jedno velké ucho! (krom toho, že jsem jedna velká žárovka) Já ještě zkusím zatím zalovit v paměti, co se nám u hraní podařilo vyplodit, protože mě chytla nostalgie.

>Různosti...Tak třeba jednou mi, jako hraničářce, umřel v boji pes. Bylo to v doupěti jakýchsi lapků, které jsme překvapili při opulentním obědě, všude kolem spousta jídla. Po boji s dotyčnými bandity (a předchozích dnech hledání jejich skrýše) jsme si řekli, že bychom se mohli tím jídlem trochu posilnit, když už tu jsme. Družinka si poručila, co si ze stolu vybere, a trpaslík (Matlíkkk) suverénně prohlásil, že se pustí do nejbližšího jídla, které je po ruce. PJ se mu jal popisovat, jak teda nahmátl takovou věc, co vypadala jako plněný makarón, takový hodně dlouhý, a že ho do sebe teda začal soukat, a jak tak souká a souká, tak kouká, že na konci toho makarónu je moje mrtvé psisko. Nejen, že mi banditi psa v boji rozpárali, ale ještě mi ho zčásti kumpán sežral a pak se tomu blbě tlemil.

V družince to občas zaskřípe. Jednou se nám dvě postavy strašlivě rozhádaly a vypadalo to už, že si půjdou po krku. Nakonec ale na nože (blesky/tesáky/kyje – nehodící se škrtněte) nedošlo. PJ, který se strašlivě těšil, že si dáme do nosu, na to reagoval rozohněným výkřikem: „Takhle to být nemělo! Tady poteče krev! HEKTOLITRY KRVE!!!“

V jedné družince nám uprostřed dobrodružství přibyla postava trošku arogantního žoldáka. K družince se dost dlouho choval přehlíživě, odmítl jim dokonce sdělit své jméno. Když se poprvé setkali, sledoval z povzdálí, jak řešili svůj zadaný úkol, a vševědoucně se u toho křenil. Družinka se všemožně snažila vtáhnout ho do diskuze, aby na sebe prozradil alespoň něco: „A co vy tam, pane? Kdo vlastně jste? A co se tak šklebíte? Je vám dobře?“. Výsledkem bylo, že této postavě celá družinka ještě celé další dobrodružství říkala přezdívkou Jevámdobře.

Jednou se dvěma členům naší družinky povedlo ovládnout nemrtvé monstrum a v záchvatu rozmarné sebejistoty se rozhodli pojmenovat ho Ty. Nemusím asi popisovat, že docházelo k mnoha nedorozuměním, když se vzápětí snažili různým členům party rozdělit úkoly pro další postup, zatímco jejich nový tupý sluha stál vedle a na komukoli přidělený povel kýval pokorně hlavou. „Ty půjdeš do lesa a tam počkáš na znamení, ty půjdeš do vsi, ty se přidáš…“

Hrála jsem jednou princeznu, která se rozhodla utéct do světa, protože ji proti její vůli nutili se vdát. Nebyla bych to já, abych princeznu ještě toho dne (než stačila vyklouznout z města) nedostala vlastní blbostí do kriminálu. Tam ji, než se dostala ven, stačil počurat spoluvězeň a píchnout přes odpadní mříž klackem nějaký skřet, co tam probíral splašky, a obrat o důležité vybavení namyšlený elfí hajzlík. Pikantní na tom je, že tahle epizoda ve vězení nebyla ještě ani to nejtrapnější, co ještě princezna během několika týdnů zažila.

Kouzelníka posedl démon a ten ho nutil snažit se ze všech sil dostat za démonem do jeho světa, kde by ho démon sežral. Družinka neměla tušení, jak moc je kouzelník ovládnutý a co mu démon našeptává, byl to podivín už před posednutím, chodil kolem se slepicí jménem Emílie a povídal si s ní. Tak neprozřetelně před kouzelníkem otevřeli potrál do démonova světa a kouzelník, vida svou příležitost, se k němu okamžitě rozběhl a řval u toho: „Poslední je buzeraaaaaaaaaaaaant!“

Měli jsme jednoho hobita, jmenoval se Rulík Tlapička. Dlouho s družinkou cestoval po světě, až jednou mu kostky vyvedly ošklivou věc a on skončil bezbranný před párem rozzuřených obrů. Ti z něj, jak se dalo čekat, udělali fašírku. Od té doby na něj vzpomínáme jako na Rulíka Placičku.

A na závěr jedna filosofická úvaha, která na jednu z hráček udělala takový dojem, že druhého dne po hraní ji poslala na náš herní chat zpracovanou jako motivační obrázek. Družinka řešila dilema zahrnující možnou smrt mnoha vesničanů oproti obětování života jedné čisté, nevinné a na celé věci nezúčastněné kouzelné bytosti. Při zvažování morálních hodnot družinky, ceny života a jiných aspektů obecného dobra a zla, se najednou ozval dosud málomluvný, skoro se neprojevující kroll-šaman: „Ehm-hm. Můj děda vždycky říkal…“

12083911_896252957136212_485360583_n

Reklamy

Technický

Ahojte! Totiž, pokud ještě někdo na ten blog po těch letech přijde. Se uvidí, víme? Prošel velkou čistkou, na místě byl ponechán jediný článek z dob dávno minulých. Zastesklo se mi po budiččím doupěti, i když se dost možná výrazně změní styl i paleta témat příspěvků. Ještě sama nevím, co všechno s ním budu provádět, ale hrubou představu mám. A zůstane tu Bludička v (téměř) každém příspěvku a snad udržím i tradici dlouhodobě pokračující pohádky o hledání ztraceného dobytka. Stay tuned, pokud tu ještě někdo jste.

Jste?

Haló??

Je tam někdo???

BludičkaAnybodythere

Banánový

TENTO PŘÍSPĚVEK JE SICE STARÝ, ALE Z MÉHO STARÉHO BLOGU SE MI JAKO JEDINÝ JEVIL STÁLE Z VĚTŠÍ ČÁSTI AKTUÁLNÍ. PROTO JSEM HO PŘI VELKÉM ÚKLIDU PONECHALA NA MÍSTĚ, ZŮSTANE TU JAKO POJÍTKO S BLUDIČKOU Z DŘÍVĚJC. TAK.

Nuže!
To je ale divné slovo, co? Nuže… Něco mezi noži a muži… Znáš to, milý čtenáři, hlavně Ty, mé drahé Pyré. Buď se chce, ale není o čem, nebo je o čem, ale zase se nechce. Nebo se chce a je o čem, ale člověk zrovna trpí představou, že není komu… nebo se chce a je o čem a člověk netrpí a… nebudu to zdržovat. Zkrátka se nepsalo. Ale už se píše! Výlety loňského léta jsou ale už jaksi promlčeny, navážu tedy volně časy po nich přišedšími. Hehehe, přišedšími, to je ale slovo…
No řeknu Vám, a hlavně Tobě, Pyré, to byl ale rok! Co bych tak vypíchla… no když jsme u píchání, je záhodno vzpomenout, jak jsem byla hrozně statečná v prosinci. To jsem dostala na nožku sádru, a jelikož bych to nebyla já, abych neměla nějaké extra vuřty, tak aby se mi nesrazila krev, musela jsem si každý den píchnout do bříška pálivou vodičku. Fuj. Jsem ale boreček a vytrvala jsem jako ten Budžes.
A propadla jsem naprosto vášni, která se mi začala vracet jako staronová o Vánocích 2010 díky Arwethovi, nechť mu při hodech šestistěnkou přeje štěstí – zažrala jsem se po krk hluboko do Dračího doupěte. Dokonce jseImagem si, Pyré zlaté, poprvé pořádně vyzkoušela, jaké to je stát se tím veleváženým pídžejem, který vládne nad osudy postaviček a tvoří svět jako všemohoucí vládce herního posezení. A stále to zkouším, protože být bohem, byť herně, je super, víme? A jen ať si zlí jazykové říkají, že si tím něco kompenzuju. Já mám spoustu krásných nových zážitků a rozvíjím své vnitřní dítě a rozšiřuji břehy své fantazie.
Znáte mé Banánové Pyré, přátelé? Povím vám o něm. Třeba ho neznáte a jednoho dne úplně náhodou potkáte na cestě. Moje Pyré je totiž dívka. Tedy, ono by se vzhledem k věku slušelo říci nejspíše „mladá žena“, ale Pyré je a bude dívka. A jaká! Až ji jednou potkáte, bude mít beztak barevné punčochy na nohou a určitě bude mít na sobě aspoň něco zeleného. Bude se dívat kolem široce rozevřenýma moudrýma očima a bude se dívat buď zamyšleně, kdy se jí nakrčí obočí a svět si bude připadat jako pod mikroskopem, nebo se bude lehounce vědoucně usmívat a v očích jí budou tančit jiskřičky. Bude mít kolem krku šňůrku s korálky, co vypadají jako lentilky, kulatoplacaté (to slovo jsem právě vynalezla speciálně pro ně!) a pestrobarevné, nebo možná jiné barevné a veselé věci. A možná, a to bych se začervenala, by měla kolem krku a v uších korálky, co vypadají jako čtverečky čokolády. Ty jsou totiž bludiččí výroby.
Až jednou potkáte mé Pyré, vážení, vemte je za ruku a zatočte s ním. Pak si jděte sednout třeba na horkou čokoládu a zajděte si na pouť na autíčka a horskou dráhu. A nebo sednout jen tak na louku a poslouchat – se a svět a ticho. Pyré se bude na vás dívat zvláštně, nebude vědět co si myslet a bude koukat těma široce otevřenýma očima. Když by si myslelo, že jste úplně cizí podivín, řekněte, že vás poslala Bludička. A pak si s mým Pyré povídejte. Moje Pyré je totiž, vážení, jako dveře. Nebo brýle s nějakým zvláštním filtrem. Když si s ním povídáte, vidíte svět chvilinku úplně jinak. Je barevnější, hlubší, tajemnější, je jiný než ho znáte a skrz Pyré vidíte věci, o jakých jste dříve neuvažovali. Mluví o lidech a o světě, jak věci jsou a jak by být měly. A pak většinou Pyré nějak samo uvnitř pozná, že jste už vstřebali, co jste mohli, a hlavou vám to víří, protože pak obvykle najednou řekne něco šokujícího a srandovního a vy chvíli koukáte jako vyoraná myš a pak se musíte dlouho smát… A pak se rozloučíte a jdete domů a uvnitř vás pořád hřeje něco tak nějak nepopsatelného, trochu zamyšleného a trochu uklidňujícího. Takové je Pyré, přátelé moji.

Inu, tolik po mé třičtvrtěroční pauze v psaní. Příspěvek je věnován, to byste neuhodli, Banánovému Pyré. A teď pohádku, abyste neřekli, že se nedržím tradic.

Kdepak je má kravička?
Je tohle má kravička?
Dělá na mě: „Brrrky-krrrky!“
To je Koráks!
Rozhodně to není má kravička.

Štítky